Pět jazyků omluvy
Milostný
příběh - známý film ze sedmdesátých let - obsahoval slavnou větu: „Láska
znamená, že se nikdy nemusíš za nic omlouvat.“ Přesný opak je pravdou.
Z
knihy Gary Chapmana a Jennifer Thomasové Pět jazyků omluvy. Vydalo nakladatelství
Návrat domů.
Láska znamená, že se budete omlouvat často. Ke skutečné lásce patří omluva
toho, kdo se provinil. Patří k ní i to, že druhá strana odpustí. Tato cesta
vede k obnově vztahů a k růstu lásky.
Náš výzkum nás přivedl k závěru,
že omluva se skládá z pěti základních prvků. Říkáme jim pět jazyků omluvy.
Většina lidí má pocit, že jeden či dva z těchto základních rysů dosvědčují
upřímnost více než ostatní. Má-li být vaše omluva účinná, nemusíte hovořit
všemi pěti jazyky. Druhý bude ochoten vaši omluvu přijmout, pokud budete mluvit
jedním, případně dvěma jazyky, které poškozené straně svědčí o upřímnosti.
Vyjádření lítosti
Prvním jazykem omluvy je
vyjádření lítosti. Většinou řekneme: „Je mi to líto." Vyjádření lítosti je
emocionální aspekt omluvy. Poškozené straně vyjadřujete pocit viny a zahanbení
i svou vlastní bolest nad tím, že jste druhého zranili.
Chceme-li poškozeného přesvědčit
o upřímnosti své omluvy, musí být řeč
našeho těla v souladu s tím, co
říkáme slovy. Pro někoho mohou být důkazem slzy, pro jiného pohled do očí.
Omluva je účinnější, je-li konkrétní. Jsme-li konkrétní, sdělujeme druhému
člověku, že chápeme, jak moc jsme mu ublížili. Čím více podrobností uvedeme,
tím lépe. Upřímná lítost musí také zaznít odděleně od všeho ostatního. Nesmí
následovat žádné „ale...“. A pokud se někomu
omlouváme, naším skrytým cílem by nemělo být, aby se i on omluvil nám.
Přijetí zodpovědnosti
Proč máme někteří takový problém
přiznat, že jsme udělali chybu? Neochota přiznat chybu mívá co do činění s
vědomím vlastní hodnoty. Uznání chyby vnímáme jako slabost.
Zralí lidé se učí, jak překonat
škodlivé vzorce chování, které si osvojili v dětství a přijmout zodpovědnost za
svá selhání. Nezralý dospělý si neustále zdůvodňuje, proč jednal tak, jak
jednal. Při takovém zdůvodňování se zpravidla pokoušíme přesunout zodpovědnost
na někoho jiného.
Pro mnoho lidí je nejdůležitější
částí omluvy uznání, že určité jednání bylo špatné. Chcete-li, aby vycítili, že
vaše omluva je upřímná, můžete užít následujících výroků: „Vím, že jsem udělal
chybu. Nechci se vymlouvat - nemám na co. Prostě jsem jednal sobecky. - Neměl
jsem s tebou tak mluvit. Bylo to hrubé a nespravedlivé. Mluvil jsem ve vzteku a
snažil se ospravedlnit. Doufám, že mi odpustíš. - Opakoval jsem chybu, o které
jsme již mluvili. Opravdu jsem šlápl vedle. Vím, že je to moje chyba."
Náprava škody
Myšlenka odškodnění za učiněné
příkoří má své kořeny hluboko v lidské duši. Představa nápravy škody je
založena na vrozeném lidském mínění, že pokud někdo spáchal něco zlého, měl by
za to „zaplatit". Když např. maminka vidí, že její čtyřletý syn vyrval své
šestileté sestřičce z rukou panenku, vede ho jednak k tomu, aby se omluvil,
jednak k tomu, aby panenku vrátil.
Pro některé lidi je náprava škody
primárním jazykem omluvy. Tito lidé potřebují, aby po přiznání, že druhá strana
s nimi neměla takto jednat, následovala slova: „Jak ti mohu dokázat, že tě mám
stále rád?" Je velmi důležité, abyste svůj pokus o nápravu vyjádřili tím
jazykem lásky, kterým daná osoba hovoří. Někteří manželé jsou přesvědčeni, že
nejlepší způsob, jak se pokusit o nápravu, je věnovat ženě květiny. Ovšem ne
všechny ženy hovoří tímto jazykem lásky. Některým manželům se
tak může stát, že jim kytka
přistane na hlavě a manželka znechuceně odejde se slovy: „On si snad myslí, že
kytka všechno vyřeší!"
Měli bychom tedy použít při
pokusu o nápravu primární jazyk lásky svého partnera. V podstatě existuje pět
základních jazyků lásky - slova ujištění, skutky služby, dárky, soustředěná
pozornost a tělesné doteky (viz kniha dr. Chapmana
Pět jazyků lásky). Bez pokusu o nápravu škody s využitím primárního jazyku
lásky partnera nepovede omluva ke kýženému výsledku, tedy k odpuštění a
smíření.
Upřímné pokání
„Pořád se hádáme o tytéž
věci," řekla mi jistá žena, vdaná již téměř třicet let. „Myslím, že ve
většině manželství je to stejné. Nerozčiluje mě ani tolik to, co manžel udělá,
jako spíše to, že se tatáž věc opakuje stále znovu. Manžel se mi omluví, slíbí,
že už to víckrát neudělá, a pak... pak to udělá znovu.
Může to být maličkost - třeba že nechá v koupelně rozsvícené světlo nebo jiná
drobná mrzutost. Já nestojím o jeho omluvy! Chci, aby už nikdy neudělal to, co
mi vadí!"
Tato žena chce, aby její muž
činil pokání. Slovo pokání znamená „obrátit se" nebo
„změnit své smýšlení". V
kontextu omluv to znamená, že si daný člověk uvědomí de-struktivnost svého
jednání. Lituje bolesti, kterou druhému působí, a rozhodne se své jednání
změnit.
Během svého výzkumu jsme
opakovaně naráželi na prohlášení typu: „Očekávám, že najde způsob, jak
zajistit, aby se to neopakovalo. Vím, že nikdo z nás se nezmění přes noc. Pro
mě je důležité, když dá najevo, že je připraven na změně pracovat." Tyto
výroky - a tucty dalších - ukazují, že pro mnoho lidí je jádrem omluvy pokání.
Prosba o odpuštění
Proč je prosba o odpuštění tak
důležitá? Některým lidem nejpřesvědčivěji ukazuje, že opravdu stojíte o to, aby
se vztah plně obnovil. Pokud jeden druhému ublížíme, ihned vzniká emocionální
bariéra. Dokud ji neodstraníme, nelze ve vztahu pokračovat. Prosbou o odpuštění
současně dokazujete, že jste si vědomi svého pochybení. Je přiznáním viny.
Touto prosbou dáváte najevo, že si zasloužíte odsouzení nebo trest.
A konečně: Prosbou o odpuštění
kladete budoucnost vašeho vztahu do rukou toho, jemuž jste ublížili. On stojí
před volbou, zda odpustí či neodpustí. Tím se ovšem zříkáte kontroly nad celou
situací - a právě to je pro některé lidi nesmírně těžké, zvláště pro ty, kteří
jsou silnými osobnostmi se sklonem k ovládání situace i druhých.